Co lze zvát domovem?

Domov je tam, kde jsem se narodil. Kde jsou mí lidé. Kde se cítím bezpečně, milován a mohu mít dveře na toaletu otevřené. Jsem vůbec pánem svého domova? Nebo je to celé jinak? Kde domov můj?

Nuže, každý si pod pojmem domov představuje krapet jiný obraz. Domov je metaforou jakéhosi pocitu, není nutné býti místem, ačkoli každý z nás má takové, kde se jako doma cítí. Někdo říká domov a myslí na časy, kdy byl ještě malým prckem zaopatřeným rodiči, jiný zase ten byt, který je drahý, malý, vetchý, ale když vejdou dovnitř, mohou svojí společenskou slupku bez obav odhodit na gauč a být sami sebou. Někomu jsou domovem špinavé ulice velkoměsta. Není třeba takových lidí litovat, jsou šťastní, tak jak jsou. Věřte mi. 

man-937665_640

I bezdomovci si mohou vytvořit na ulici lepší domov, než má tisíce zanedbávaných a týraných dětí. Někdo narozený do střední třídy mající vše potřebné, avšak jemuž se rodiče nevěnují, se kolikrát může cítit ztracen a nemilován. Když se řekne domov, první, co vás napadne je rodina. Co ale napadne děti, které rodinu nemají? Dětský domov? Co napadne staré lidi, které jejich příbuzní odložili? Domov pro seniory? Centrum sociálních služeb a podobně? Můžeme tyto instituce vůbec nazývat domovem? Děti vyrůstají sami, důchodci umírají sami. To je krutá realita našeho státu. Vychovatelky v dětských domovech nemohou vytvořit plnodnotný domov patnácti dětem, je to jen práce.

house-1836070_640

Doma mají přeci své vlastní děti. V domově důchodců je to podobné, však ještě malinko horší. To si nejspíš umíte představit sami. Závěrem jen shrnu, že celá planeta by měla být domovem, na počátku všeho to přeci tak bylo, již však nejspíš nikdy nebude. Domov je opravdu stavem mysli. Může být kdekoli, jen musíte mít v hlavě ten pocit, že jste doma. Že máte své útočiště, svoji svatyni, svoji postel, svoje lidi. Ať už se jedná o rodiče, příbuzné, přátele či partnera. Domov je tam, kde ho cítíte.